Jak zvýšit zájem dětí a studentů učit se nové věci?
Různé názory na to, jak děti motivovat a co by se mělo vlastně ve škole odehrávat, jsou patrné i z úvodních tezí panelistů. Vybírali jsme tentokrát tak, aby jejich pohled na věc byl co nejpestřejší.
Publikované teze pocházejí z Kulatého stolu SKAV a EDUin ze 7. února, který se konal v rámci kampaně Česko mluví o vzdělávání. Postupně přidáme i zvukové nahrávky jednotlivých vystoupení a videosestřih.
Přidávejte prosím do diskuse názory inspirované úvodními otázkami:
-
Víme, proč naše děti škola tak často nebaví?
-
Co udělat pro to, aby škola byla vhodným místem pro učení?
-
Jak může učitel zvyšovat zájem jednotlivých žáků o učení?
-
Jakou roli hraje v ochotě učit se předškolní vzdělávání?
-
V čem je škola pro učení jedinečná a kde už ji nahradil okolní svět?
Budeme rádi, když zvládnete formulovat svůj názor do 200 znaků a připojíte případně odkaz na zajímavý článek, video, statistiku, stránky nebo příklady dobré praxe, které podporují váš názor. Tyto odkazy budeme shromažďovat a budou i po ukončení diskuse k tématu součástí „informačního balíčku“, který bude dlouhodobě k dispozici na stránkách ceskomluvi.cz a bude zahrnut i do závěrečné zprávy z kampaně ČMoV.
Diskutující:
RNDr. Dominik Dvořák, Ph.D., Pedagogická fakulta UK
Diskutující vidí problém především ve snižování vážnosti učení na úkor výchovy. Školu vnímá jako nezastupitelnou instituci, které je třeba vrátit ve vzdělávání vážnost. Obhajuje akademické pojetí vzdělanosti v opozici proti ryze praktickému zaměření toho, co se mají děti ve škole dozvídat.
-
Ke změně musí dojít souběžně na všech úrovních systému.
-
Přestat říkat, že učení/vzdělávání není hlavním úkolem školy.
-
Přestat proti sobě stavět učení (vzdělávání) a výchovu (socializaci), jak se u nás děje.
-
Říkat nahlas, že škola je jako vzdělávací instituce nezastupitelná zejména pro rizikové skupiny.
-
Nevidím v krátkodobé perspektivě realistickou alternativu ke školnímu vzdělávání dostupnou pro všechny.
-
Není možné rezignovat na péči o stávající školu a obětovat jednu generaci s výhledem na to, že se zrodí něco jiného, lepšího.
-
Začněme o žácích opravdu přemýšlet jako o jednotlivcích.
-
Škola je tu, aby učila i to, co se jinde nenaučí – témata „teoretická“, akademická. Je také protiváhou toho „mimo školu“, někdy to má od-naučovat. Škola vyrůstající (jen) z praktického života by byla návratem k měšťance.
-
Škola je (i) protiváha praxe.
-
Recept pro české prostředí:
1. Dát učení pojmům a dovednostem na první místo.
2. Inteligentně měřit učení.
3. Inteligentně pracovat s výsledky měření učení.
Kompletní prezentaci přednášejícího si stáhněte ZDE.
Nahrávku vystoupení v délce 11 minut poslouchejte ZDE.
Dana Večerková, studentka Masarykovy univerzity
Diskutující klade důraz na propojení školy s reálným životem. Jako studentka říká, že ji motivují k práci ty úlohy, které mají zřetelný smysl i jinde než jen ve škole, které představují reálný úkol a obsahují v sobě obtížný problém. Podporuje názor, že mnoho činností, které studenti vykonávají mimo školu, by mělo být integrováno do školního vzdělávání.
MAKE SCHOOL, NOT WAR … to je, když…
1. PROČ? X PROSTĚ PROTO … učitelé vysvětlují, k čemu je pro studenty dobré, aby se učili zrovna to, co jim předkládají.
2. ZÁKLAD X „PRO ZÁJEMCE“ … učitelé jednotlivých předmětů zřetelně rozlišují minimum, které vyžadují po všech studentech, a nástavbu, kterou mají zvládnout ti, kteří chtějí být v dané problematice dobří.
3. MIMOŠKOLNÍ AKTIVITY X ŠKOLA … učitelé vědí o mimoškolních aktivitách svých studentů, podporují je v nich a dávají jim prostor využít jimi nabyté schopnosti ve škole.
4. RODINA, OBEC… X ŠKOLA … otázky, které studenti ve škole řeší, se co nejvíce vztahují k jejich přirozenému prostředí, a pomáhají jim tomuto prostředí lépe porozumět.
5. ZODPOVĚDNOST X ÚKOL PRO ÚKOL … je školní úkol spojen se zodpovědností, tedy jeho ne/splnění má dopad nejen na známku, ale především na ne/uskutečnění něčeho „reálného“.
6. SMĚŘOVÁNÍ K CÍLI X OD ZNAČKY KE ZNAČCE … studenti znají cíl, kterého mají dosáhnout, ale jednotlivé kroky si rozvrhují sami, tedy zadávají úkoly sami sobě.
7. VÝZVA X RUTINA … studenti hledají řešení úkolu společně s učitelem. Neexistuje předepsaný způsob řešení. Je v tom trochu záhady a napětí. :-)
8. SPOLUPRACOVNÍCI X SOUPEŘI … studenti jsou vedeni ke vzájemné spolupráci, učí se vzájemně se respektovat a využívat silných stránek jednotlivců pro společné dílo.
→ MAKE LIFE, NOT SCHOOL
Nahrávku vystoupení v délce 8 minut poslouchejte ZDE.
Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D., Pedagogická fakulta UK
Diskutující je toho názoru, že přechod velké části formativního vzdělávání mimo školu je nevyhnutelný a školám nezbude než tento trend akceptovat. Propojení pomocí technologií je pro školu riziko, ale i výzva. Čím déle budou školy váhat, tím více ztratí na respektu i zájmu žáků.
-
Je škola jediným vhodným místem pro učení (vize musí akceptovat vývoj světa)?
Každý (tak jako tak) postupuje svou cestou (individualizace/personalizace). -
Přesvědčení žáků, že dělají věci, které budou v životě potřebovat (problémová orientace, projekty, pedagogika nejistoty).
-
Schopnost učitele zaujmout (nutný talent) – Tim Rylands: Myst ‘Exile’ in theclassroom.
-
Optimismus i pesimismus je nesprávný – realismus je na místě + štěstí (náhoda) – podobenství Roberta Bullougha pro začínající učitele [1] (O bouři, O želvě a o rybě, O rozsévači). Kam může vést pesimismus – Absentprofessor.
-
Lidský přístup je často lepší, než ryze pedagogický. Nesmí kolidovat s profesionalitou.
-
Je důležité si uvědomovat, že snahou je pomoci každému, aby se dostal v rámci svých schopností co možná nejvýše (ve smyslu myslet a tvořit).
-
Chápat mimoškolní prostor jako součást školy. Jak zužitkovat mimo školu to, co se děti naučí ve škole?
-
Převrácená třída (KhanAcademy a „převrácená“ třída).
-
Jednou z možných cest je využití technologií.
-
Veškeré poznávání je třeba chápat ve smyslu budování osobního vzdělávacího prostředí, jež zahrnuje mimoškolní neformální a informální aktivity – takové, při nichž dochází nejen ke kolaboraci, ale též ke kooperaci (konektivismus).
-
Nezbytné je ovlivňování celé společnosti ve smyslu zájmu o poznání.
Kompletní prezentaci přednášejícího si stáhněte ZDE.
Nahrávku vystoupení v délce 18 minut poslouchejte ZDE.
Mgr. Kamila Randáková, Společnost Montessori ČR
Diskutující se jako pedagožka snaží zobecnit své zkušenosti s organizací práce ve škole tak, aby jasně pojmenovala, které kroky vedou k větší ochotě dětí podílet se na vyučování a vnímat ho jako inspirativní a přitažlivé.
-
Připravit organizaci a prostředí, kde „se“ budeme učit
-
Podílet se na pravidlech pro atmosféru férových vztahů = partnersky
-
Objevovat a zkoumat – zapojit ruce a fantazii = aktivně
-
Vybrat si, mít volbu, využít své zájmy, učit se „bez učebnic“ = svobodně
-
Učit se navzájem, prezentovat práci ostatním, sdílet radost z práce = společně
-
Sebehodnocením se učit: ocenit, kriticky hodnotit, co a jak vylepšit = zodpovědně
-
Učit se samostatně plánovat, organizovat a dokončit práci = systematicky
Záznam vystoupení v délce 16 minut poslouchejte ZDE.
Celý záznam kulatého stolu v délce 90 minut si můžete poslechnout ZDE.
Video záznam z Kulatého stolu SKAV a EDUin, který se konal 7. 2. 2013 na téma “Jak zvýšit zájem dětí a studentů vzdělávat se a učit se nové věci?”
Souhlasím Nesouhlasím +11
Vaše názory
Proč zvyšovat zájem dětí vzdělávat se?
- PRAKTICKÉ versus AKADEMICKÉ vzdělávání: dělejme OBOJÍ, tyto oblasti nejdou proti sobě
- NEUČME V ROZPORU S PSYCHOLOGIÍ UČENÍ: učit věci izolovaně, po nesouvislých kouscích, bez šťávy a propojení s životem, v atmosféře strachu a zjevného protěžování přístupu „držím pusu i tužku pěkně a efektivně“ znamená motivaci ubít v zárodku
- rozdělme ZÁKLADNÍ UČIVO a NADSTAVBU
- ZÁKLAD definujme jako minimum o každém “školním předmětu”, tedy ne více jak polovina času základní školy. Kruhoústí ani druhy číslovek tam nepatří.
- NADSTAVBU koncipujme jako “povinně volitelnou” JE MOŽNÉ PROBRAT MÉNĚ UČIVA, daleko víc do hloubky, je možné si téma vybírat a žít jím delší dobu a pokud možno spojit několik škatulek “předmět” dohromady
- UČME DĚTI TO, NA CO JSOU PŘIPRAVENÉ – realisticky v 1.třídě více praktických věcí, co zažívají děti každodenně a postupně se dostaneme k teoretickým oblastem. Nyní děti hned začínají abstraktními písmeny a musí je zvládnout rychle. Děti přitom ani nevědí, jak se spolužáci jmenují, to není dobrý start týmové práce.
- TRÉNUJME VŮLI nikoliv povinným biflováním, ale trváním na dokončení, hodnocením kvality, vedením k sebehodnocení
- KDYŽ SE VE ŠKOLE BUDE NĚKDY DĚLAT, CO DĚTI BAVÍ, CO SI SAMY VYBEROU, snáze potom přistoupí na pravidlo, že jindy téma vybírá učitel.
- KDYŽ SE VE ŠKOLE BUDE NĚKDY DĚLAT, CO DĚTI BAVÍ, bude i učitele pravděpodobně práce víc bavit.
Chceme-li si dokázat, že děti se přece musí umět učit i bez jakékoliv motivace a zájmu, pak si nejdříve vybírejme v práci kolegy a k pomoci doma řemeslníky, kteří se k práci staví jen způsobem „musím“. Mnoho štěstí.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Děti mají vrozený zájem učit se nové věci. V nejmladším věku se ze své vlastní motivace naučí chodit a mluvit a rozvinou spoustu jiných složitých dovedností. Svým vlastním tempem, s pády i se žvatláním, ale zvládnou to. Proč by se u nich měla vnitřní motivace učit se nové, zvládat toho více a umět věci, které umí jejich okolí, najednou sama od sebe vypnout? Spíše to funguje tak, že tuto přirozenou vnitřní motivaci v nich naše nároky, nepřipravené prostředí a nevhodná organizace, forma i obsah učení zabíjejí. Začíná to obvykle už v rodině, a pak se to stupňuje ve školce a ve škole. Úkolem rodičů, učitelů i školy by proto mělo být vytvářet takové prostředí a organizovat vzdělávání takovým způsobem, aby se přirozená vnitřní motivace dětí vůbec mohla projevit – a potom ji vhodně podporovat.
Problém je v tom, že domýšlení tohoto přístupu do důsledků nás dovede ke zpochybnění řady běžných představ a opatření, na nichž je výuka ve školách dnes většinou založena. Že se všechny děti mají učit ve stejnou chvíli stejný předmět i stejnou látku, kterou si ani neurčují samy. Že mají všechny postupovat stejně rychle, a hned jsou za to navíc známkovány. Že se učí ve 45 minut dlouhých (krátkých) hodinách a že jsou ve stejnověkých třídách atd. A rázem to vypadá na pěkně ulítlý superalternativní přístup, co?
Představte si, že bychom chtěli učit děti chodit a mluvit tak, že bychom je zavřeli do tříd stejně starých mimin. Měly by 45 minut hodinu výuky chození (v ní prosím nemluvit) a 45 minut výuku mluvení (a při ní zase nechodit). Postupovalo by se podle učebnice a učitel by je krok za krokem vedl a názorně jim ukazoval, jak správně chodit či mluvit, děti by to opakovaly a procvičovaly po něm. Čas od času by bylo zkoušení a testování (na známku), jestli dítě příliš nezaostává (stanovili bychom minimální úroveň zvládnutí, řekněme plazit se pomocí rukou i chodit po čtyřech do půl roku, chodit po nohou bez opory a umět 20 různých slov do roku). Připadá vám to absurdní? Proč nám ale nepřidá stejně absurdní to, když obdobně postupujeme u výuky čtení, psaní, počítání a spousty dalších věcí?
|
Souhlasím Nesouhlasím
+4
Jen tupé stádo baví dělat věci, o kterých neví, k čemu jsou. Jen masochistu baví dělat něco, u čehož nezažívá žádné pocity úspěchu. Proč by měly žáky bavit činnosti, jejichž smysl a význam ve vztahu k učení nejsou schopni vysvětlit mnohdy i učitelé? Koho by bavilo být ve společnosti lidí, kteří se cítí přepracovaní, nedocenění, nepodporovaní?
- užitečným způsobem formulujme cíle pro učení z hlediska žáka
- navykejme žáky už od předškolního vzdělávání využívat metody aktivního učení
- při výuce volme metody, do kterých se mohou žáci aktivně zapojit
- navažme hodnocení na očekávané cíle učení, vytvářejmě ve třídě prostor, kde budeme všichni dostávat podporující zpětnou vazbu
- aktivně pracujme na udržení pozitivního přístupu ke své práci
- učme se nové věci a sami inspirujme děti k tomu, že učení je zajímavá smysluplná činnost, která nemusí být vždy příjemná, ale její výsledek je vždy pozitivní
|
Souhlasím Nesouhlasím
+6
Zdravím. Nejprve jedna reakce záhlaví diskuse. Většinou se staví protiklady staré pojetí učení vs. nové a přesto to staré jsme přežili a dostali dobré vzdělání. Chci zde veřejně deklarovat, že jsem od československé školy kvalitní vzdělání nedostal, pouze formální. Co mě živí, těší, jsem se naučil jinde.
Co se týká otázky, tři odpovědi:
1) Děti mají učit zajímaví a inspirativní lidé ( Ne jen hodní a zkušení a všeho znalí atd.)
2) Výuka se musí plánovat na základě zájmu dětí ( ano, počítám to co mě baví počítat, třeba Jardovo góly)
3) Učitel musí spolupracovat s dalšími vychovateli a neučit třikrát to samé
Jednoduché, milionkrát ověřené recepty. Teď to jen začít dělat. Mentoring učitelů je cesta, cesta je mentoring.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+2
Souhlasím se zde vyjádřeným názorem, že je nutné udržovat rovnováhu mezi přístupem instruktivním a konstruktivním. Abychom mohli tento rovnovážný stav najít, musíme vědět, na které straně se nacházíme. A to je závažný problém. Obávám se, že při představě, že kýžený stav je jakousi laťkou, která se nepřevažuje na tu či onu stranu, bude třeba konstatovat, že se asi nacházíme někde pod ní. Jsem zcela nevědecky (pouze) přesvědčen, že stále ještě většinově na straně instruktivní.
Patřím tedy k těm, kdo všem zainteresovaným vnucuje myšlenku, že v dnešní době vede jediná možná cesta k nápravě přes pochopení ze strany žáků a jejich zapojení do výukových činností – samozřejmě na úrovni odpovídající věku. Odtud pramení i ta snaha o zvýšení jejich zájmu.
Pokouším se své postoje vysvětlovat prostřednictvím Učitelského spomocníka zde – http://spomocnik.rvp.cz/.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Zdá se mi, když si vzpomenu, co mě oslovovalo ve škole, že nepodstatnou měrou záleží na nadšení a zaujetí pedagoga s jakým látku podává. Vždy mě víc oslovil a nadchl výklad toho učitele, který prokázal nadšení pro právě probírané, nebál se opravit věcné chyby výkladu a byl otevřený novým poznatkům – vedl dialog z žáky. Dnešní děti mají k informacím stejný přístup doma jako ve škole. Není tedy nadšení pro sběr informací, láska k vědění a dobrodružství poznávání to, co by mělo být v dětech školou vzbuzeno?
|
Souhlasím Nesouhlasím
+5
Není divu, že děti přitáhne a naučí učitel s nadšením. Je divu, že máme školství, kde je takových mnohem méně, než by bylo potřeba. Ale když se podíváte do nedávné historie, ani to divu není…
Ale není nadšení jako nadšení! Být jenom nadšeným biologem a slepě se vrtat v typologii ptačího pařátu, to bude dětem možná imponovat, budete pro ně šílenec, ale správnej. Jenom nenaučíte mnoho ty, kteří nemají náklonnost k ptactvu. Ale když je učitel nadšeným učitelem biologie, to je jiná: nadšeně sdílí s dětmi ty objevy, postřehy, podrobnosti o přírodě, a na to děti zabírají – nastane učení. Že totiž jsou v tom objevování osobně přítomny, ne jen “že se o objevu dozvěděly”.
Snažím se vyučovat budoucí učitelky literární výchovy tak, aby uměly být nadšené jednak krásami četby pro děti, ale taky tím, jak je krásní to nadšení a prožitky a poznávání s dětmi sdílet. U literatury je tohle společné prožívání a sdílení součást podstaty předmětu: proto přece je kniha na světě – aby ji lidi četli a zažívali spolu. Ale jak je to u chemických prvků? jak je to u krácení zlomků? Kdo víte a umíte, pište o tom pro ostatní…
Ale není nadšení jako nadšení! Být jenom nadšeným biologem a slepě s vrtat v typologii ptačího pařátu, to bude dětem možná imponovat, budete pro ně šílenec, ale správnej. Jenom nenaučíte mnoho ty, kteří nemají náklonnost k ptactvu. Ale když je učitel nadšeným učitelem biologie, to je jiná: nadšeně sdílí s dětmi ty objevy, postřehy, podrobnosti o přírodě, a na to děti zabírají – nastane učení. Že totiž jsou v tom objevování osobně přítomny, ne jen “že se o objevu dozvěděly”.
Snažím se vyučovat budoucí učitelky literární výchovy tak, aby uměly být nadšené jednak krásami četby pro děti, ale taky tím, jak je krásní to nadšení a prožitky a poznávání s dětmi sdílet. U literatury je tohle spoelčné prožívání asdílení součást podstaty předmětu: proto přece je kniha na světě – aby ji lidi četli a zažívali spolu. Ale jak je to u chemických prvků? jak je to u krácení zlomků? Kdo víte a umíte, pište o tom pro ostatní…
|
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Víme, proč naše děti škola tak často nebaví?
Velká část dětí není vedena v rodině k touze po poznání jako takovému, mnohdy tomu tak není ani v předškolních zařízeních, později se tento deficit začne projevovat ve škole
Co udělat pro to, aby škola byla vhodným místem pro učení?
Jak může učitel zvyšovat zájem jednotlivých žáků o učení?
Zájem může zvýšit pouze učitel, který tomu co vyučuje rozumí, má nad poznatky , které vyučuje absolutní nadhled a může je vlastní výukou uchopovat podle konkrétních potřeb, ne, že učí něco, čemu sám nerozumí, pak to rozhodně správně předat nemůže, učitele musí učení bavit – tj , jak obsah, tak forma, tak žáci – musí mít nejlepší vůli je něco naučit “z radosti”, ti žáci to vnímají
Jakou roli hraje v ochotě učit se předškolní vzdělávání?
Podstatnou, viz co se v mládí naučíš…..
V čem je škola pro učení jedinečná a kde už ji nahradil okolní svět?
škola “je zárukou” nenáhodného naučení se a poznání jistého minima
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Dovolím si napsat svůj názor na některé z otázek:
Víme, proč naše děti škola tak často nebaví?
Nebude existovat jednoznačná odpověď. Jde o mix schopností a osobnostních kvalit učitele, atmosféry ve třídě (škole), používaných metodách a stylu komunikace učitel – žák, způsobu hodnocení a práce s chybou.
Jak může učitel zvyšovat zájem jednotlivých žáků o učení?
Promlouvat s žáky partnersky a co nejvíce individuálně. Trpělivě a neustále je vtahovat do předmětu a ukazovat zajímavé skutečnosti oboru. Hodnotit dobré výkony a nechtít za každou cenu nejlepší výsledek. Chybu používat jako nástroj zlepšení, nikoli jako uzavření cesty a soud.
Jakou roli hraje v ochotě učit se předškolní vzdělávání?
Je třeba žáky od malička učit se učit. Vštěpovat jim, že učení není jejich povinnost, ale výsada a náplň času, investice do budoucna. Takové návyky je nutné zvnitřnit již předškolním věku. Později dojde k jejich rozumovému uchopení rychleji a snáze.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Intuitivně mě děsí, když někdo mluví o vzdělávání jako o investici. V dětství běží čas úplně jinak a to že se mi nějaké vědomosti budou v budoucnu hodit, pro mě nikdy nebyl argument. Učila jsem se to, co mě bavilo, zajímalo, co jsem v danou chvíli považovala za užitečné a především zajímavé a zábavné.
Myslím, že to staré známé “spoření” vědomostí nemá pro dítě význam. Ale každá vědomost, včetně poznatků o třicetileté válce a kvantové fyzice přece může nějak souviset se současnou realitou dítěte. Dítě by se mělo naučit nacházet spojnice mezi těmito informacemi a svou životní situací, sebou samým. Pokud ho vědomosti nabývané ve škole obohatí teď a tady, pak bude toužit znát víc. Nebo se snad mýlím?
|
Souhlasím Nesouhlasím
+2
Investicí nemyslím “spoření”. Většinu vědomostí stejně brzy po vystoupení ze školy (a mnohdy ještě při studiu) zapomeneme. Investicí myslím především trénování mozku, zlepšování dovedností v myšlení a způsobu myšlení. Nakonec snad každý pocítil, že po opuštění školy mozek ztrácí na “pružnosti”, pokud se netrénuje.
A nakonec je určitě investicí to, že budu-li mít vyšší vzdělání budu mít v dalším životě větší šance na uplatnění.
Jinak souhlasím s jiným plynutím času a jeho vnímáním u dětí a vlastně i s motivacemi dětí (zábava, zajímavost). Jen je třeba říci, že to do velké míry ovlivňuje osoba učitele a není to důvod proč nemluvit o vzdělávání jako o “investici do budoucna”.
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Vítám názory dr. Dvořáka, který se jako jediný zabývá obsahem vzdělávání a klade důraz na učení včetně jeho akademického obsahu. Je nutné bránit se zveličování praktičnosti školního vzdělávání.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+3
Pane Zdeňku, proč je dle vás nutné bránit zveličování praktičnosti školního vzdělávání? Potřeboval bych to dovysvětlit, abych tomu rozuměl. Za sebe vidím v té praktičnosti více užitečnosti pro život žáků, nebo´t těch akademické věci lze dotáhnout, když budou potřebovat. Ty praktičtější věci půjdou obtížněji. Tím nechci říct, pryč s akademickým vzděláváním, jen mi přijde důležitější a smysluplnější sázet na ten druhý přístup. Ale třeba něco nevidím.
|
Souhlasím Nesouhlasím
Ale musí se naučit zvládat i ty akademické věci, aby je mohli umět dotáhnout, až je budou potřebovat. Proč myslíte, že ty praktičtější půjdou obtížněji? Pravda je, že bychom měli být konkrétnější, možná si jen nerozumíme v tom, co je akademické a co praktické. Nejhorší je sázet jen na jeden z těchto přístupů. Já v diskusi cítím zveličování té praktické stránky, její přeceňování, a proto bych chtěl hájit i to akademické. Kvůli rovnováze.
Souhlasím Nesouhlasím
+4
Klikám na Brdičkovu prezentaci, ale stále se mi otevírá Dvořák.
|
Souhlasím Nesouhlasím
Opraveno, omlouváme se!
|
Souhlasím Nesouhlasím
Trojhvězdí škola-žáci-rodina /potažmo celá společnost/ potřebuje vytvořit novou vnitřní atmosféru spolupráce, vzájemného respektu, partnerské komunikace. Opustit mocenský model výchovy i života. Rodiče, kantory i děti vzdělávat a trénovat v sociálních dovednostech. Chybí ve všech skupinách a navíc častěji než jsme ochotni si připustit. Jsem přesvědčen, že jsou klíčem k pochopení toho, co nás trápí. Bez sociální gramotnosti budeme vyšší kvalitu akademického vzdělání dosahovat jen těžko.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+10
Dovolím si nesouhlasit s dr. Dvořákem ve věci protiváhy školy a praxe. Právě papertovské vyhrnutí rukávů a vlastní praktická činnost dnes uplatňované např. v badatelském vyučování vedou ke zvýšení zájmu dětí o dané obory.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Zahodit tento pruský model vzdělávání. Přestat využívat testy k hodnocení studentů, ale jako nástroj kterým se ujistit že student látce rozumí (vynucovat plné porozumění látce), zároveň přestat penalizovat selhání. Postavit vzdělávání na metodách: self-paced learning, mastery learning.
http://www.ted.com/talks/salman_khan_let_s_use_video_to_reinvent_education.html (dají se nastavit české titulky)
http://www.youtube.com/watch?v=MPIihzVHEWk
http://www.youtube.com/watch?v=eFNo86b6Dxk
Podle mě hlavním důvodem proč škola nebaví, je ten, že studenti jsou ve skupinách protlačování osnovami bez ohledu, jestli něčemu rozumí nebo ne, jsou pouze cejchováni známkami. Doporučuji si přečíst: http://emilkirkegaard.dk/en/wp-content/uploads/The-One-World-Schoolhouse-Salman-Khan.pdf
|
Souhlasím Nesouhlasím
+9
Jak zvýšit zájem dětí a studentů učit se nové věci? Zrušit známkování. Zavést jiný systém hodnocení, například v nižších ročnících slovní, ve vyšších ročnících procenty.
Známkování přináší do vzdělávání velmi rozporuplný prvek. Děti se pak neučí pro svojí potřebu, ale kvůli vnějšímu hodnocení. Viz přednáška paní Nováčkové a ohlasy na ní:
http://www.youtube.com/watch?v=7cnxm-OatVs
|
Souhlasím Nesouhlasím
+1
Systém Montessori je velmi dobře propracovaným systémem vzdělávání, nebylo by špatné se u něj inspirovat. Není třeba vymýšlet něco, co už někdo vymyslel.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+11
Přikláním se k názorům slečny Večerkové, pana Brdičky a paní Randákové.
Vypíchla bych tyto postřehy:
1) Škola by neměla být jedinou možností vzdělávání. Je třeba dát v tomto ohledu větší volnost. Míň nutit do dodržování svazujících systémových osnov, dát větší prostor individuálnímu vzdělávání.
2) Škola by měla být více prostředím, kde “se” děti budou učit, ne kde učitelé budou učit děti z nadřazené pozice. Učitel je spíše pomocník při vzdělávání, ne velitel.
|
Souhlasím Nesouhlasím
+11